Harry Potter a dávní mágové - Návrat

„Tak co, sakra,“ ruply v Ginny saze.
„Je… je v pořádku, ale je na tom dost špatně,“ oznámila paní Weasleyová a posadila se na volné místo, které jí její manžel uvolnil.
„Přemístění přežil, ale Slughorn na přípravu stáze neměl dost času. Museli do ní Harryho uvést, když ještě nebyla hotová, protože mu začaly vypovídat službu životně důležité orgány. Jednu chvíli se mu dokonce zastavilo srdce. Pomfreyová musela provádět velice náročná kouzla, aby ho vrátila aspoň trochu k životu,“ pokračovala, „Jeho zranění sama o sobě tak vážná nebyla, ale to, jak na sebe použil kouzlo, mu velice přitížilo. Pokud by prý po přemístění aspoň trochu vnímal, tak by jeho stav tak vážný nebyl. Museli dokonce stázi dvakrát přerušit, aby už tenkrát…“
Náhle celou místnost ozářilo rudé světlo, mocný vítr ovál všechny sedící a ti, kteří stáli, přesněji pan Weasley, Remus Lupin, jen stěží ustáli něco tak silného jako toto. Za zlomek vteřiny následovala ohlušující rána, která by dokázala probudit i mrtvé, a všichni obyvatelé kuchyně se vyděšeně podívali směrem, odkud čekali další útok. Nic se však nestalo. Když světlo zmizelo, mohli si prohlédnout dvě doběla vytočené mladé dívky. Jedna z nich měla vlasy rudé jako slunce při západu a druhá zase světlé jako slunce na půli své každodenní pouti po obloze. Obě dvě třímaly v napnutých rukách své hůlky a mířily jimi na místo u stolu, které bylo zázračně prázdné. To, že „jeho majitelka“ na něm zrovna neseděla nebyl žádný zázrak, ale pouze mistrně zvládnuté kouzlo. Chudinka Hermiona ležela uprostřed obýváku, stěží oddychovala a její hříva vlasů se začala jemně zbarvovat načervenalou barvou.
„Co to sakra do vás vj…“
„Takže, moje milá, zlatá,“ přerušila svého otce Ginny a s Elizabeth v závěsu si klestila cestu skrz nevěřícné pohledy až k Hermioně: „Měla si kliku, že to dopadlo aspoň takhle, protože pokud by to nepřežil, tak… ale to bych se opakovala. A počítej s tim, že jestli nebude v absolutním pořádku a to myslím jak tělesně, tak i psychicky, tak buď radši pořád ve střehu, protože by se mohlo stát, že by ti jednou přiletěla nějaká smrtící kletbička a silně pochybuju, že bys jí dokázala odrazit.“
„A hlavně, jestli nebude schopen bojovat, nebo nebude, jak řekla Ginny, po psychický stránce zcela v pohodě, tak nejenom, že se jednou můžeš probudit a zjistíš, že nedejcháš… vlastně to by ses asi už neprobudila, ale to sem teď nepatří. Prostě měj na paměti, že bys tím posrala všechno to, o co se snažila už generace kouzelníků před tebou,“ v Hermioně by se v tu chvíli krve nedořezal a evidentně jí tahle dost důležitá věc nenapadla, „A to, že by tak měl Voldemort volnou cestu k celkovýmu vítěztví. A byla by to vina čí? Počkej, na chvíli se zamyslim… TVOJE! Dívka, která vyřídila ze hry jediného konkurenta Pána zla. Nechtěla bych pak bejt v tvý kůži.“
„Já… já sem a... ale…“
Ginny jí pohybem ruky dala jasně najevo, aby radši byla zticha a sama se chopila slova: „Přeber si to v hlavě jak chceš. Věřím, že si natolik chytrá, abys poznala, co si udělala dobře a co špatně. Ale to ti stejně bude na hovno, protože pochybuju, že ovládáš léčení takovým způsobem jako Harry. Takže, jestli se to chceš naučit... prosím, ale dost by mě zajímalo kde, protože nikdy sem o takovým způsobu uzdravování neslyšela. Ty si ovšem Hermiona Grangerová, tak si určitě dokážeš poradit.“
„Musíš si holt uvědomit, co by Harryho skon mohl nést za následky. A já ti říkám, aby ses modlila. Modli se, aby to přežil a byl schopnej vzdorovat Vodemortovi. Jinak víš, co by následovalo.“
„Vždyť já sem to neudělala schválně. Nemohla sem za to.“
„To sme už slyšely,“ zpražila jí zrzka.
„Ale nějak nedbáte.“
„Jestli se ti zdá, že to bylo málo, tak klidně můžu přidat,“ oznámila Ginny a namířila na ní hůlkou.
„Já myslím, že to už stačilo,“ zastavila ji Eliz, „Teď si to bude muset nechat pořádně rozležet v hlavě. A navíc, nemůžeš jí chtít potrestat za to, co se ještě nestalo.“
„Jak si přeješ,“ zakončila Ginny, sklopila hůlku a se vztyčenou hlavou zamířila po schodech do svého pokoje.
„Pardon,“ ucedila ještě Elizabeth mezi zuby, vyšla před dům, odkud se vzápětí přemístila.
„Co to mělo znamenat?“ nadhodil Remus.
„Paní Weasleyová?“ ignorovala ho dokonale Hermiona.
„Ano, zlatíčko?“
„Mohla byste mě, prosím vás, dostat k Harrymu?“
„To bohužel nepůjde.“
„Já ho ale potřebuju vidět.“
„Poppy říkala, že ho nemá nikdo rušit. Návštěvy prý za ním můžou nejdříve za tři nebo pět dnů. Podle toho, v jakém bude stavu.“
„Vy to nechápete. Já ho potřebuju vidět. Jestli je v nějakém špatném stavu, myslím, že bych měla právo ho vidět. Jelikož sem za něj tak nějak odpovědná.“
„Hermiono, tohle sme už přeci řešili. Ty za to nemůžeš,“ vmísil se Lupin.
„Děkuju, Reme, ale ony měly pravdu. Co pokud nebude mít dost sil na to, aby se mu postavil? Vystavila sem tím svým neopatrným chováním celý kouzelnický svět do velikého nebezpečí a myslím, že bych za to měla nést nějaké následky.
Lupin k ní přišel jen na vzdálenost několika centimetrů a docela potichu jí řekl: „Mezi námi... já si myslím, neříkám to rád, ale nějaký díl viny na tom má i Harry. Musel vědět, že tohle není ten nejlepší způsob, jak vám vysvětlovat důležité věci, jakou tento štít určitě je…“
„Počkej, tys ho viděl už v akci?“
„Jo... A poprvé na mě udělal dost velký dojem. Je to ten nejsilnější štít, který sem kdy viděl, a pokud se ti poštěstí vidět někdy Harryho v akci a tím nemyslím nějaké školní souboje, ale opravdový souboj se Smrtijedem, tak na něj budeš hned nahlížet jinak.“
„Právě proto ho chci vidět.“
„Co s tím má společného tvoje návštěva?“
„Víš… nevím, jak to, ale chtěla bych mu říct jednu velice důležitou věc. Já… chtěla bych, aby to věděl, pokud by…“
„Já tě chápu. Musíš si ale uvědomit, že pokud se to dozví…“
„On to nebude vědět, jako že by si to pamatoval, ale prostě to bude mít někde v sobě. Mně se tím každopádně dost uleví. Nechci ho v žádným případě budit. To mě ani nenapadlo. Jenom bych byla ráda, kdybych mu to mohla říct, aspoň takhle. Nechci, aby se stalo něco, kvůli čemu by se to nemohl nikdy dozvědět.“
„Jak myslíš. Je to jenom tvoje věc, ale měla bys to udělat tak, aby to nikdo neslyšel,“ doporučil jí Remus a odtáhl se.
„Neboj,“ pronesla polohlasně Hermiona.
„Dobře. Tak jí tam, Molly, vezmi,“ obrátil se na paní domu Lupin.
„Cože?“ nevěřila vlastním uším.
„Na nic se neptej a prostě jí tam doprovoď.“
„Ale to nemůžeš myslet vážně…“
„Myslím. Já tě chápu, že je jako tvůj vlastní syn, ale…“
„Žádné ale, Reme. Já, a sem si jistá, že ne jenom já, pro Harryho chceme jenom to nejlepší a pro něj v tuhle chvíli bude nejlepší, když ho nikdo nebude rušit.“
„Sem poslední koho má. Myslíš si snad, že bych mohl udělat něco, co by mu dokázalo ublížit?“
Molly Weasleyová jen mlčela.
„Tak vidíš. Pokud by s ním teď měl někdo být, tak je to právě Hermiona. Nechci a ani neříkám, že je za to zodpovědná, ale asi by si měli pár věcí vysvětlit. Nebraň jim v tom. Asi teď by s ním neměl být nikdo jiný. Nikdo kromě Hermiony.“
„Mě se to stejně nějak nelíbí. Poppy říkala, že by měl mít absolutní klid…“
„A ten bude zachován, o to se nemusíš bát. Máš moje slovo.“
„Tak budiž,“ konstatovala po chvíli ticha.
„Takže rozhodnuto,“ zakončil Remus a otočil se k dívce, které pořád po tváři stékal lehký pramínek krve, „Můžem vyrazit.“
„A to jako hned?“ zajímala se Hermiona.
„Kdy jindy. Po tom, co sem viděl, asi jinou příležitost mít nebudeš, protože pokud bude moc mít Harry návštěvy, tak se k němu dostaneš jenom na vlastní nebezpečí.“
„Budiž,“ kývla dívka, „A jak se tam dopravíme?“
„Letaxem. To bude nejkratší.“
Hermiona na to je kývla a pár kroky se ocitla u krbu. Lupin byl hned za ní, nabral si prášek a s hlasitým vykřiknutím cílové stanice zmizel v záplavě zelených plamenů. Zraněná následovala jeho příkladu, když ale chtěla pustit prášek a říci adresu…
„Počkej,“ zastavila ji paní domu, „Já... já bych se ti chtěla omluvit za to, co ti udělala Ginny.“
„To nemusíte. Já ji tak trochu chápu.“
„Chci ti jenom říct, že my všichni víme, že jsi za to nemohla.“
„Vy se mi opravdu nemusíte omlouvat. Ginny byla v právu a já… asi bych reagovala stejně.“
„Takhle to ale opravdu nepůjde. Budu jí muset potrestat. Takhle se prostě ke spolužákům a hlavně ke kamarádům chovat nemůže…“
„Paní Weasleyová,“ zastavila ji Hermiona, „Pokud ji přinutíte, tak to nebude mít vůbec žádný vliv. Jenom ji to utvrdí v tom, že ONA má pravdu. Pokud se mi bude chtít omluvit sama, tak to udělá. Já na tom ale netrvám.“
„Ale…“
„Opravdu ne. Pro mě je teď důležité, aby se Harry úplně uzdravil. Jestli se mi Ginny omluví nebo ne, to je mi teď jedno.“
„Bradavice,“ utnula docela nevychovaně Hermiona rozhovor a odletaxovala se do školy.
Z krbu vylétla přímo k nohám Rema Lupina. Ten jí pomohl na nohy a lehce z ní otřepal prach, který na ní utkvěl po „příjemné“ návštěvě podlahy. Celá pracovna vypadala úplně stejně jako za ředitelování Albuse Brumbála. Po stěnách rozvěšené obrazy minulých ředitelů, v poličkách různé přístroje a na bidýlku předpisově seděl krásný fenix. Jeho peří zářilo do okolí jako nějaké malé slunce. Skrz okno na něj dopadaly paprsky světla a dávaly mu tak jakýsi nadpozemský vzhled. Chvíli tam jen tak stála a pozorovala to magické stvoření, které na ni párkrát snad i mrklo, než ucítila se svém rameni něčí dotek.
„Nádheré zvíře, co?“ pronesl trochu zasněně Remus.
„Ano.“
„Když jsme sem Harryho přinesli, byl celou tu dobu u něho. Pokoušel se ho uzdravit vlastními slzami, když mu to ale moc nešlo, začal zpívat tak smutnou a dojemnou píseň, že se mě z toho do očí dostaly slzy.“
„Myslíš, že ho má rád?“
„Harryho?“
„Jo.“
„Na tohle by ti odpověděl Albus, ale ten tu zrovna není,“ ukázal Lupin na prázný obraz.
„A podle tebe?“
„Já bych tomu neříkal, že ho má rád. Určitě mu na něm záleží daleko víc než na nás ostatních. Ale teď už budeme muset jít… Povinnosti volají.“
Hermiona sklopila hlavu a vydala se ke dveřím a po točitých schodech dolů. Když kráčela po chodbě a chtěla směřovat na ošetřovnu, uslyšela za sebou hlas.
„Tady to je.“
Na to se zatavila a podívala se na Rema dosti nedůvěřivým pohledem.
„Snad sis nemyslela, že jsme ho dali na ošetřovnu?“
„To bylo taky to první, co mě napadlo,“ oznámila dívka a otočila se o 180° a cupitala zpátky.
„Nebylo tam dost místa a ani dost prostředků. Museli sme vymyslet něco, co by bylo trochu trvanlivější.“
„Tak do toho,“ vyzvala ho Hermiona.
„Dobře.“
Lupin začal chodit okolo zdi, jako hlídací pes a něco si pořád broukal pod vousy. Takhle to bylo asi dvě minuty, při kterých Hermiona dosti nervózně přešlapovala. Pak se náhle před nimi objevily dveře. Remus se jen lehce usmál a vzal za kliku. Jakmile vešli, ozářilo je nějaké stříbrné světlo, které vycházelo z velice zvláštního hranolu zavěšeného u stropu. Všechny stěny měly barvu té nejtemnější černi, takže v kontrastu s nimi světlo dokonale vyniklo. V místnosti bylo jen velice málo nábytku. Několik křesel, které ovšem vypadaly nádherně. Mohutná opěradla a opěrky na ruce byly, stejně jako i zbytek, potaženy tmavě červenou kůží. Jedna pohovka v rohu a poté pár polic, které byly doslova přeplněny všemožnými lektvary. To nejdůležitější však bylo uprostřed místnosti. Z dálky to mohlo připomínat rakev, ale při bližším pohledu tomu opravdu tak nebylo. Byla to jakási ocelová schránka, která ovšem byla nádhrně zdobená všemi možnými reliéfy bytostí, které se snad v kouzelnickém světě vyskytují. Přes draky a jednorožce, až po víli a kouzelníky. Uvnitř se nacházel cíl jejich cesty. Harry Potter ležel uvnitř a obklopovala ho jakási na povrchu pevná modro – zelená hmota. Uvnitř však pevná nebyla. Ve velmi vysoké rychlosti obtékala a zdálo se, že i protéká skrz Harryho tělo. Samotný Chlapec, který přežil budil naprosto klidným dojmem. Výraz v jeho tváři by se dal přirovnat k absolutnímu uvolnění. Celé tělo však bylo pokryto hlubokými a ošklivě vypadajícími jizvami. Na mnohých místech byla kůže ve velmi špatném stavu. Ono lehké opálení bylo vystřídáno téměř seškvařenou kůží. Problém byl ale v tom, že se mu vůbec nezvedal hrudník, který by naznačoval, že dýchá.
Hermiona ho notnou chvíli pozorovala, když si toho všimla, ve tváři výrazně pobledla, ukázala na něj roztřesenou rukou a ztěží ze sebe vysoukala: „Ale vžd… vždyť… on nedýchá.“
„On ne,“ oznámil stroze Lupin, „Tohle, co vidíš, je jedna z těch nejlepších kouzelnických stází, které kdy byly vymyšleny. Dalo by se říct, že to za něj dýchá. Když se pozorněji podíváš, tak uvidíš, že ta tekutina jím prochází. Díky tomu přežívá.“
„Takže vy ste ho do toho dali jenom pro to, abyste ho nějak čistě jenom udržovali při životě,“ podezírala Hermiona.
„Ne. To, co jím protéká, je velice mocný lektvar. Má za účinek, pokud to bude možno, plně ho uzdravit. Nevíme ale, kdy to bude. To záleží jenom na Harrym. V tomhle nám bude muset pomoct i on. Pokud to vzdá, tak mi s tím něco těžko uděláme.“
„Takže musí vydržet.“
„Dalo by se to taky tak říct. Prostě teď je to jenom na něm. My sme udělali všechno, co bylo v našich silách.“
„Mohl bys nás teď nechat osamotě?“ zaprosila dívka a udělala na něj psí oči.
„S tím sem počítal. Kdybys něco potřebovala budu za dveřmi.“
Hermiona se mlčky posadila do jednoho křesla a počkala až uslyší cvaknutí. Poté zajistila místnost proti odposlouchávání a začala.
„Tak co, jak se vede? Že se vůbec ptám. Asi ti tam moc dobře nevaří, co?“
A k udivení celému světu se z „rakve“ nic neozývalo.
„Ale teď k tomu, proč jsem tady. Chtěla bych se ti omluvit. Nic neříkej, já vím, co máš na mysli, ale prostě ti to říct musím. Moc mě mrzí, co se stalo. Kdybych to mohla vzít zpátky… ani nevíš, jak ráda bych to udělala. Nebo bych si s tebou klidně prohodila místo. Radši bych ležela na tvým místě, než tu teď sedět a nějak se to pokusit dát do pořádku, i když vím moc dobře, že to nepůjde.“
A mladík ve stázi nic neříkal.
„Víš, daleko lepší by bylo, kdybys mi odpovídal. Necítila bych se tu tak sama.“
A Harry opět nic.
„S tebou je dneska ale sranda,“ pokusila se Hermiona lehce odlehčit atmosféru a snad i tak trochu dostat se do tý správný „provozní teploty“.
„Ale to zase odbočuju. Chci ti říct něco, co sem měla udělat asi už hodně dávno. Možná se ptáš, proč to vůbec dělám. Musím. Protože pokud by se ti něco stalo, tak těžko bych mohla žít s vědomím, že si to nevěděl. Já… víš… asi mi na tobě záleží víc, než by vůbec mělo.“
V místnosti bylo ticho jako v hrobě.
„Tak mě asi nechápeš,“ zasmála se trpce dívka, „Musím ti říct, že tě mám ráda. Mám tě ráda, to je asi slabé slovo v kontrastu s tím, co k tobě cítím. Cítím k tobě něco jiného než třeba k Ronovi nebo Viktorovi. Když sem s tebou, cítím se v bezpečí. Cítím, že mám vedle sebe někoho, o koho se můžu opřít. Někoho, kdo mě podrží i v těch nejtěžších životních situacích. Miluju tě, jako nikoho na světě. Víš, když sem zjistila, že se ti víc než já začíná líbit Cho a po ní Ginny, začala sem chodit s Ronem. Pořád sem ale viděla tebe. I když sem s ním sama, pořád na tebe musím myslet. Je jenom škoda, že si s námi osud tak zahrává a přistavil nám do cesty jednu velkou překážku. Udělám cokoliv, jenom abych tě mohla zase mít u sebe. Řekni, co by ti pomohlo. Cokoliv.“
Ze stáze se neozvala ani hláska.
„Mám se pro tebe obětovat? Řekni jak a já to udělám. Mám pro tebe někoho… to zní divně… mám pro tebe někoho zabít? Sice by to bylo poprvé, ale klidně bych to pro tebe udělala, pokud by ti to nějak pomoho. Pokud bys potřeboval třeba krev někoho z těch, kteří tě milují, tak si buď jistý, že budu první, kdo to udělá…“
Náhle se odmlčela. Chvíli se dívala někam „do blba“ a evidentně nad něčím přemýšlela. Takhle to bylo asi pět minut, ve kterých zvažovala všechna pro a proti jejího rodícího se nápadu.
„Mám to,“ vykřikla rázně, „Už vím, co bych pro tebe mohla udělat. Ty jenom musíš vydržet a hlavně mi tu neumřít, než nastane ta správná doba.“
„Hermiono, říkal sem ti, abys nedělala nic, co by ho mohlo jakýmkoliv způsobem rušit,“ řekl Remus, který se z čista jasna objevil za jejími zády.
„Co ty tady?“ zpražila ho hned Hermiona.
„Já nic, přišel sem se jenom podívat, jak se vede,“ zalhal Lupin.
„A můžeš mi jako sdělit, jak dlouho tam stojíš?“
„Moc dlouho ne, přišel sem akorát, když si svým křikem málem zbourala celý hrad. Můžeš mi říct, co to bylo, že kvůli tomu musíš dělat takový rámus?“
„Přišla sem na způsob, jak Harryho rychle a hlavně bezpečně uzdravit,“ pyšnila se dívka.
„Kdyby takový způsob existoval, tak bychom to už dávno udělali, nemyslíš?“
„To je pravda, ale já přišla na něco, co vy udělat nemůžete.“
Remus na ní chvíli nechápavě hleděl, ale poté se mu zorničky rozšířili strachem a v čisté hrůze, kterou byste u něho neviděli hodně dlouho, řekl: „To… to snad nemůžeš… to nemyslíš vážně, že ne?“
„Myslím. Pokud tahle stáze nebude fungovat, tak holt budeme muset zkusit Delicto unigus.“
„Tak to ani náhodou. Nedovolím ti, abys tak riskovala.“
„Pokud by tohle nefungovalo, tak prostě nám nezbyde jiná možnost. Ne MĚ nezbyde jiná možnost, protože jak víš, tak tohle můžu udělat klidně sama.“
„Já ti to ale nemůžu dovolit.“
„A mohla bych vědět proč?“
„Slíbil sem Harrymu, že pokud by se mu něco stalo, tak se o tebe, Rona a Ginny postarám,“ vybalil bravurně Remus neexistující důvod.
„A ty si myslíš, že by ho tu někdo z nás nechal dobrovolně ležet a nechat umírat, kdyby existovala jen jediná varianta, jak ho z toho dostat? Jak bych se mohla vůbec podívat Ginny do očí, kdybych nezkusila všechny možnosti, jak jí Harryho vrátit?“
„Hele, Hermiono, je to možná ode mě hnusný, ale nikdo ani ty nebude takhle riskovat jenom proto, abyste mu zachránili život. Myslíš, že by James s Lili chtěli, aby kvůli němu mohl umřít někdo z jeho nejbližších?“
„Ne, ale…“
„ALE NIC. Jedinej, kdo na tohle má právo sem já. Jelikož Sírius a Albus jsou po smrti, tak sem poslední člověk, kterej z něj má zodpovědnost a je to teda jenom na mě, abych se kvůli němu obětoval, kdyby nebyla jiná varianta jeho záchrany,“ rozkřičel se Remus.
„Ale já ho takhle nemůžu nechat,“ utřela si Hermiona jednu ze slz, které se vydraly na povrch po Lupinově výstupu.
„Promiň, to sem nechtěl,“ obejmul ji vlkodlak, „Já vím, že bys nikdy nedopustila, aby se mu něco stalo, ale já taky ne. Pamatuju si ho ještě jako malýho caparta a nedokázal bych se smířit s tím, že by tu měl zůstat do tý doby, než se najde nějakej hodně mocnej kouzelník, kterej by mohl vymyslet něco, co by ho dokázalo vrátit mezi nás. Taky bych se radši obětoval, i kdybych věděl, že to má jenom mizivou šanci na úspěch.“
„Potom víš, jak se musím cítit.“
„Já to vím, akorát nechci, abys takhle mladá pokládala hlavu na špalek.“
„Těší mě, že máš o mě takový strach, ale pochop, že já sem jediná, kdo s tímhle může něco udělat. Nikdo jiný se k tomuhle rituálu nehodí a ty to víš.“
Remus na to jen smutně pokýval hlavou.
„Dovol mi mu tedy pomoct. Pokud to nevyjde, tak potom budete na něco muset přijít sami. Dokud ovšem je jenom jediná možnost, jak dát všechno do pořádku, tak já jí zkusím. Nechci po tobě, abys mi dával za pravdu nebo abys mi pomáhal. Chci po tobě, abys to vzal na vědomí a snad trochu mě i pochopil.“
„Já tě chápu. Pokud bych to mohl udělat, tak bych do toho šel sám. Místo tebe. Ale jelikož osud tomu chtěl jinak…“ zbytek věty spolkl a mávl nad tím rukou.
„Dobře. Jediný, co po tobě chci, je, abys byl u Harryho čtyřiadvacet hodin denně... Dobře... tak často zase ne, ale pokud to půjde, tak skoro pořád. Já si budu muset mezitím připravit pár věcí, bez kterých se neobejdu.“
„A snad…“ pokračovala, „Potřebovala bych, abys vzal Slughornovi pár přísad.“
„Klidně, ale…“
„Pošlu ti, co bude zapotřebí. Bude to ale trvat trochu déle, nejsem si jistá, co přesně se musí udělat a co všechno připravit.“
„Budeš si ale muset pospíšit. Pokud stáze nebude účinkovat, tak moc času nemáme.“
„Já vím. Proto na tom začnu pracovat co nejdříve. Je tu však jedna věc, které se bojím.“
„A to?“
„Budete muset Harryho z toho vyjmout.“
„Cože?“
„Prostě ty kouzla, která jste na to použili, budete muset zrušit.“
„To nemyslíš vážně? Si děláš srandu, viď?“
„Myslím, že víš, že by mě v takhle vážné situaci vtipkovat nenapadlo,“ ohradila se Hermiona.
„Ne ty si děláš srandu. Jak tě to vůbec mohlo napadnout?“
„Reme, já vím, co musím udělat. A jedna z hlavních věcí je, že Harry bude muset být zbaven všech kouzel, která na něj působí. To znamená, že ho prostě z té stáze budete muse vyjmout.“
„Dobře, i kdybychom to udělali. Tak nevíme, jak na to bude reagovat. Tohle bylo navrženo, aby ho to vyléčilo úplně. Už když jsme ho ukládali, tak byly dost velké problémy. Museli jsme to dělat asi na třikrát, protože nám při to vždycky málem umřel. Měli opravdu štěstí, že nám ten poslední pokus vyšel. Nevím ani jak, ale prostě najednou se jeho stav vrátil do normálu… v mezích možností.“
„Neměj strach. Tohle se opakovat nebude. Pokud by se jeho stav nějak drasticky horšil, tak bych to provedla hned. Bez příprav. Bylo by to ale daleko riskantnější. Doufejme, že se nic takového nestane.“
„Doufejme,“ zakončil Remus.
Poté oba dva opustili Místnost nevyšší potřeby. Ve dveřích se ještě Hermiona zastavila a podívala se na „ocelovou rakev“. Lehce jí při tom pohledu zvlhly oči, ale hned poté za sebou dveře zavřela.
Když se po pár minutách objevili v krbu Doupěte, chystal se Remus na odchod, ale Hermiona ho ještě na chvíli zdržela: „Ještě jednu věc bych od tebe potřebovala.“
„Cokoliv si budeš přát?“
„Prosím tě, nepouštěj k němu Ginny.“
„Počkej. Víš vůbec, co po mě chceš?“
„Jo.“
„Ona má ale právo ho vidět. A to stejně velký jako ty, nemyslíš?“
„Já to vím, ale pokus se mě pochopit. Pokud ho takhle uvidí, tak to s ní asi dost zamává. Bez ohledu na to, co by asi udělala mě.“
„To je sice pravda, ale pochop, že s ním chodí a asi bude dost naštvaná, když se dozví, že tys u něj mohla být a ona ne.“
„To bude.“
„Nebude naštvaná. Ona bude zuřit. Neschvaluju to, co ti udělala, ale tohle se s tím nebude moct srovnat. Bude to daleko horší.“
„A i kdyby, tak já jí prostě musím toho pohledu nějak ušetřit. Na mě to bylo moc a to jsme toho s Harrym dost zažili a viděli. Myslím, že by to taky nemusela ustát.“
„Věř mi, že ustojí, ale ne zrovna dobře, mož…“
„To je jedno, Reme. Já prostě po tobě chci, abys jí zakázal… ne to zní špatně. Z toho by mohla pochopit, že není něco v pořádku. Řekni jí třeba, že k němu nejsou pouštěny návštěvy… nebo si prostě něco vymysli, ale tak, aby to hned nepoznala. Musíme ji od něj udržet do tý doby, než budeme mít všechno připravený. A pokud se nám to povede… a já doufám, že jo, tak by mohla snad pochopit, co pro mě znamená.“
„Pokud to ale zvládneš.“
„Musím, jiná možnost totiž není,“ zakončila Hermiona a vydal se po schodech do svého pokoje.
Lupin se za jejím stínem chvíli díval soucitným okem, ale pak zamířil ke dveřím a přemístil se.
Následujíci dny se ubýraly ve stejném duchu a stejným směrem. Ginny se přes nevoli své matky přestěhovala k Ronovi, protože by údajně za sebe nemohla ručit. Hermiona celé dny nevycházela z pokoje a něco tam neustále „kuchtila“ a to, že měla pokoj vlastně pro sebe jí dost pomáhalo. Nemusela poslouchat ty kecy stylu, „jestli se neuzdraví, tak si mě nepřej“ a podobně. Mohla se plně soustředit na to, co měla v úmyslu a taky to tak dělala. Z pokoje vycházela jen na snídani, oběd a večeři. Jednou ji však doslova vytáhl z její „kobky“ velice vášnivý rozhovor. Všechno své vybavení zamaskovala kouzlem a sešla do přízemí, odkud slyšela dosti vytočené hlasy.
„…je na tom vážně,“ křičela Ginny na postavu, která nebyla v Hermionině zorném poli.
„Nic takového sem neřekl. Prostě jsme se usnesly, že jak pro něj, tak pro vás bude bezpečnější, když ho přestěhujeme do Bradavic.“
Tento hlas znala dobře. Remus Lupin stál ani ne tři metry od zrzky a něco se jí snažil evidentně vysvětlit.
„A co by jako pro nás mohlo bejt tak nebezpečný, že ho tam chceš přestěhovat? Vždyť u nás na prázdninách byl už tolikrát a nic se mu nestalo. A nám už vůbec ne.“
„To jo, ale snaž se pochopit, že je to naše jediná šance proti Voldemortovi a pokud by sem vtrhli a Harry by nebyl v plné síle nebo by ještě nebyl úplně v pořádku, tak pochybuji, že by dokázal se jim ubránit.“
„To by nemusel. Byli bychom tu přeci i my. Bojovali bychom.“
„Proti Voldemortovi byste němeli sebemenší šanci. Pobil by vás dřív, než byste se k němu stačili byť jen přiblížit,“ uvedl věci na pravou míru Lupin.
„Přesně tohle nám říkal i Harry,“ zavzpomínala Ginny.
„Tak vidíš. Pokud by k něčemu mělo dojít, tak byste byli co nejrychleji posláni jinam.“
„Pochybuju, že by někdo z nás chtěl.“
„Nikdo by se vás neptal, Ginny.“
„Ale proč? Vždyť na Ústředí sme se bránili dobře až na…“
„Nemůžeš srovnávat Smrtijedy s Voldemortem. Jestli oni jsou dobří, tak on je po Brumbálově smrti asi nejlepší kouzelník na světě a on to ví. Podle toho se taky chová.“
„Až po Harrym.“
„Harry se bude muset ještě hodně učit, aby byl lepší než Pán zla,“ zalhal Remus.
„Jenom proto, že nezabijí nevinné je horší?“ křikla Ginny.
„Nevinné ne, ale smrtijedy jo. Chápu jeho důvody. Je to jistý druh pomsty, ale stejně. Bude trvat ještě chvíli, než bude připraven se střetnou s Voldemortem.“
„Myslím si, že by Voldymu nakopal prdel,“ neměnila hlasitost hlasu zrzka.
„Myslet si můžeš. Já bych si to přál taky, ale skutečnost je taková, že vždycky při Harrym stálo štěstí.“
„Štestí přeje odvážným,“ sykla Ginny.
„To přeje,“ připustil Lupin, „Odvážným jo, ale ten si pro to štěstí musí dojít. Musí pro něj něco udělat. Nespadne mu do klína. Je pravda, že jste čelili smrtijedům a co sem slyšel, tak docela úspěšně, dokud se Ron s Hermionou nenechali chytit a ty…“
„Nevysmívej se,“ okřikla ho Ginny, „Dokavaď byli jenom tři, tak sem se bránila, jak to jenom šlo, ale když se tam objevil ten poslední a to ještě tak blbě…“
„Kdyby ovšem nebylo Harryho, tak byste asi ani jeden z vás už nežil.“
„Já to, sakra, vím,“ křičela na celý dům zrzka, „Myslíš, že mu za to nejsem vděčná? Ani nevíš jak. Udělala bych cokoliv na světě, aby to věděl. Co si myslíš, že tu dělám celou tu dobu? Snažím se najít nějakej způsob, jak přijít na něco, co by mu dokázalo pomoct. Když už mi ho Hermiona dostala do takovýho stavu.“
„Hermiona za to nemůže…“
„Ale můžu,“ přerušila ho jmenovaná a vystoupila konečně ze stínů.
„Cože? Co tady… ty… tys nás poslouchala?“ vybalila na ní hned Ginny.
„Neměla sem jinou možnost, když křičíš na celý dům,“ konstatovala holou skutečnost.
„A to ti nikdo neřekl, že poslouchat cizí rozhovory není slušný,“ otevíraly se v zrzce staré křivdy.
„Tak promiň, jestli se tě to tolik dotklo.“
„To víš, že se mě to dotklo…“
„Hele dámy, nechtěly byste přestat,“ snažil se urovnat situaci Remus.
„…chováš se tu, jako nějaká princezna, která…“
„Tak a dost,“ zarazil ji Lupin, „tohle ste si snad už vyříkaly. Chováš se jak malá holka, Ginny. Myslíš, že by Harry chtěl, aby ses takhle chovala zrovna k jeho kamarádce.“
„Harry by měl udělat to, co sem udělala já, a ne ještě jí snad odpouštět,“ zakončila hořce a odpochodovala nahoru.
„Odpusť jí, je teď trochu…“
„Nech to být, Reme. Už to nerozmazávej,“ přeskočila Hemriona tuto nepříjemnou záležitost, „Co jste tu vlastně řešili?“
„Nic důležitého.“
„To se mi zrovna nezdá. Slyšela jsem něco v tom smyslu, že chcete Harryho stěhovat.“
„Ne tak docela,“ zamítl Remus.
„Aha… tak co to tedy vlastně bylo?“
„No... jsem tu vlastně kvůli tomu, abych všechny Harryho věci dostal do Bradavic.“
„Co?“
„Jo. Mám tu trochu jeho věcí odnést k němu.“
„A proč proboha?“
„Vždyť jsi to slyšela, ne? Máme podezření, že kvůli tomu, že tu Harry je, by se sem mohli dostat Smrtijedi nebo dokonce Voldemort.“
„To je blbost. Smrtijedi by si nikdy nedovolili napadnou Doupě.“
„To samý jsem si mysleli i o Ústředí a sama víš, jak to dopadlo.“
„Tohle mi, prosim tě, nepřipomínej, ještě teď z toho mám husí kůži po celým těle.“
„Aha… promiň.“
„To je v pohodě. Ale vždyť jsme tu s Harry každé prázdniny a nikdy se nám nic nestalo.“
„To je sice pravda, ale Smrtijedi jsou dost zoufalý. V poslední době napadli asi pět vesnic. Připadalo mi ale, jako by byli dezorientovaní. Jako by vůbec nevěděli, proč tam jsou.“
„To bych něco musela vědět z Denního věštce,“ nevěřila vlastním uším Hermiona.
„Scrimgeour není takovej blbec, jako byl Popletal. Během hodně krátký doby dokázal dostat pod, jak on říká, patronát ministerstva snad všechny důležitý noviny.“
„Počkej, takže ty mi chceš říct, že vlastně znárodnil všechny noviny? To nemůže.“
„Věř mi, že může a je to i dobře. Pokud by se někdo dozvěděl o těch útocích, tak by to nemuselo být pro nás dobrý.“
„A v jakým smyslu. Pokud by se snad lidi dozvěděli řekněme o jistý bezmocnosti Smrtijedů, tak by se snad mohli přidat na naší stranu, ne?“
„Možná, ale měj na paměti, že Fenixův řád je tajná organizce. Pokud by se o ni dozvěděla veřejnost, tak…“ zbytek věty se ztratil někde na půli cesty.
„Co to má ale společnýho s tím, jestli Smrtijedi zaútočí zde?“ nechápala Hermiona.
„To je docela jednoduchý. Všichni ti Smrtijedi, kteří se zúčastnili těch útoků byli velmi mladí. Mohlo jim být tak maximálně pětadvacet. Víc ne.“
„A z toho vyplívá?“
„Z toho vyplívá to, že se chystá něco velkýho. Mezi těmi, co jsme chytili, nebyla žádná známá tvář. Voldemort musel nabrat spoustu mladých Smrtijedů, aby rozšířili jeho řadu na nějakou velkou akci. Jinak si to nedokážu vysvětlit.“
„Takže myslíš, že to nejlepší chce poslat sem?“
„Bylo by to docela logický. A kam Harry Potter jezdí na prázdniny?“ zeptal se Lupin.
„No přece do Kvikálkova.“
„To jistě, ale kam pak?“
„Do Doupěte. To ví přeci celý kouzelnický svět,“ oznámila Hermiona.
„Právě. Ví to celý kouzelnický svět. Tudíž i Voldemort.“
Teprve teď to Hermioně docvaklo: „Takže chtěl vlastně jenom odlákat pozornost. Udělat něco, čím by na sebe upozornil a nějak zaměstnal ministerstvo.“
„Přesně. Evidentně mu už došla trpělivost ohledně toho, jestli se Harry přidá na jeho stranu nebo ne.“
„A podle čeho tak usuzuješ?“
„Tohle sem neměl říkat…“
„Co se stalo tak důležitého?“
„Nic.“
„Něco určitě, jinak bys asi na tuhle úvahu nepřišel.“
„Nic se nestalo. Vůbec nic,“ zatloukal srdnatě Lupin.
„Dobře, když se nic nestalo, tak se nic nestalo. Jak si ale tedy došel k tomu, že nás chce Voldemort napadnout v souvislosti s tím, že se Harry nechce přidat na jeho starnu?“
„No víš… to bylo tak, že… že… no prostě nám o tom říkal Harry. Prý měl spojení s Voldemortem,“ vymyslel si co nejdřív výmluvu Remus.
„No jasně, že jo,“ konstatoval Hermiona a na tváři se jí objevil lehký úsměv.
„Ale já teď už musím pro ty věci,“ rychle přesunul Lupin debatu na jinou kolej.
„Sice mi pořád uchází důvod, ale ty to asi budeš vědět líp,“ zakončila Hermiona.
„To si piš.“
Po těchto slovech jí muž v kuchyni zanechal.

Před několika minutami

„Nemysli si, že nevím, že nespíš,“ zazněl Harrymu v uších jemný hlas.
Když otevřel oči, zjistil, že se nachází na nějakém temném místě. Všude okolo byly rozvěšeny po stěnách louče, které prohrávali svůj boj s okolní temnotou, takže jejich světlo nemohlo plně dopadat na osobu v jednom rohu místnosti. Seděla v černém křesle, oblečena v černém plášti, přes obličej kápi a na klíně tlustou starou knihu. Jakmile jí Harry spatřil, hned chtěl do prstů uchopit svou hůlku, ale v kapse u kalhot, kde měla své místo, ji nenašel.
„Nemusíš se snažit, chlapče. Nenajdeš ji,“ prohlásila osoba krásně melodickým hlasem a oči měla stále zapíchuté v knize.
„Kdo si?“ odvážil se Harry po chvíli ticha položit tuto logickou otázku.
„To teď není důležité.“
„Jak to není důležité? Chci vedět s kým mám tu čest?“
„Dozvíš se to, až nastane ta správná doba.“
„Aha… a ta nastane když?“
„Nebuď nedočkavý, Harry. Všechno se dozvíš. Musí ale přijít ten pravý čas.“
„Dobře, tak co po mě chceš?“
„Já po tobě? Zeptej se sám sebe, co tu děláš,“ odpověděla mu osoba, u které aspoň podle hlasu šlo určit, že se jedná o ženu.
„Nikdy sem tě neviděl. A ani nevím, kdo si. Těžko sem po tobě mohl někdy něco chtít,“ začínal se hádat chlapec, ale podvědomě se k ní začal přibližovat.
„Opravdu?“ prohlásila ironicky postava.
„Opravdu,“ zamítl rezolutně Harry.
Jakmile to dořekl, narazil do neviditelné zdi, která ho odhodila o několik metrů zpět.
„Co to…“
„Dobře. Budeš na to tedy muset přijít časem sám. Vraťme se ale zpět k tomu, proč jsi tu…“ ignorovala minulou událost postava.
„To se z tebe snažím dostat celou dobu.“
„Nepřerušuj mě, Pottere. Jsi tu jenom proto, že to tvoje schopnosti dovolujou. Tak si toho aspoň trochu važ.“
„Aha, tak bych vám snad měl bejt i vděč…“
Zbytek věty nedopověděl, protože se mu hlas ztratil do neznáma.
„Promiň, ale tohle byl asi jedinej způsob, jak tě tak trochu přimět k tomu, abys mě poslouchal,“ usmála se na něj osoba, „Takže, proč si tady. Bylo rozhodnuto, že budeš postaven před tři zkoušky. První máš už za sebou a to zkoušku výdrže a odolnosti. Tu jsi složil tehdy, když jsi přežil svou vlastní chybu s tím štítem. Musím ale uznat, že větší blbost jsem ve svém životě neviděla a že jsem toho viděla dost a dost.“
Jakmile domluvila, vrátila Harrymu hlas.
„To je vážně super, že sem prošel nějakou debilní zkouškou, ale o co se jedná,“ vybuchl hned mladík.
„Nekřič tu na mě. Nejsi v postavení, aby sis mohl vyskakovat,“ uzemnila ho osoba.
„Tak o co tu jde?“
„To se dozvíš, až nastane čas.“
„Zase až nastane čas, až nastane čas. Nechceš mi říct taky něco jiného, než až nastane čas?“
„Ne,“ zamítla rezolutně postava.
Náhle se kolem Harryho rozzářilo namodralé světlo, které ho zcela pohltilo a během zlomku vteřiny se přemístil do…
Když dopadl na matičku zemi, ihned ho zvedlo na nohy obecenstvo okolo. Ocitl se totiž v již dobře známé kamené kobce, která mohla a také poukazovala na jednu, ne zrovna příjemnou, skutečnost. Byl opět u Voldemorta. Postavy v černých pláštích a maskami přes obličeje tomu jasně naznačovaly. Stáli rozestoupeny v kruhu okolo křesla z ebenového dřeba, na kterém seděl sám „velkej pán“.
„Takže,“ začal Pán zla tajemně, „Zavolal jsem si sem jen vás, mé nejvěrnější, abych vás seznámil s plánem, jak konečně zatočit s Harry Potterem a jeho blízkými. A tentokrát již opravdu nebudu tolerovat žádné neúspěchy.“
Dramaticky se odmlče a pozoroval Smrtijedy, kteří na první pohled stáli hrdě a vyrovnaně, ale pod maskami byly jejich obličeje pokryty vyděšenými výrazy.
„Přesně za deset dní na můj příkaz napadnete dům toho krvezrádce Artura Weasleyho…“
„Pane, to nemůžete myslet vážně,“ osmělil se jeden ze zakuklenců, „Ten dům je jeden z nejvíce hlídaných míst na ostrovech. Těžko se tam budeme moci nepozorovaně dostat.“
„Avada kedavra,“ křikl Pán zla a Smrtijed se po zásahu zeleného světla svezl k zemi mrtev.
„Odneste ho,“ pokynul dalším dvěma.
Ti se mrtvoli chopili a odklidili ji z místnosti.
Po jejich návratu pokračoval posměšným hlasem: „Jestli máte někdo proti mému plánu nějaké námitky, tak si je rád poslechnu,“ a provokativně si točil hůlkou mezi prsty.
K obrovskému překvapení nikdo nic neřekl.
„V tom případě vás zde očekávám za deset dní,“ zakončil svůj monolog.
Všichni Smrtijedi se jako na povel otočili a odcházeli přes obrovský fialový portál do neznáma.
„Ty tu zůstaň, Lucie,“ zastavil posledního odcházejícího Voldemort.
Jmenovaný se na podpadku otočil a vrátil se na své místo.
„Přeješ si, pane?“
„Tohle je tvoje poslední šance, jak mi můžeš dokázat, že jsem tě z Azkabanu nevytahoval pro nic za nic. Jestli mě i tentokrát zklameš…“
„Nezklamu tě, mistře,“ vyhrkl hned Lucius.
„To bych ti také radil. Má trpělivost není nekonečná. Pokud ale i tentokráte nesplníš svůj úkol, tak si buď jistý, že mě budeš prosti, abych zabil tebe.“
„Ano… jistě… slibuji ti, že teď mi už Potter mezi prsty neproklouzne.“
„To bys měl. A teď zmiz,“ ukončil debatu Pán zla.
Tomuhle všemu přihlížel Harry z docela malé vzdálenosti, a tak si mohl vyslechnout celý plán. Jakmile Malfoy starší prošel portálem, rozzářilo se kolem našeho hrdiny opět namodralé světlo.
Světo kolem něj zmizelo a jím začal procházt slabý elektrický proud. Zezačátku to bylo docela příjemné, ale poté do něj během zlomku vteřiny vnikla nějaká energie, která ho doslova vystřelila z vlastního těla. Ihned poté se kolem něj začala objevovat místnost, ve které byl „ubytován“. Vše bylo stejné jako tenkrát, když ho sem polomrtvého přinesli. Bláhově si tenkrát myslel, že když se omráčí, tak jim pomůže. Omyl. V životě neudělal větší blbost, jelikož ho museli před uvedením do stáze probudit. Už tenkrát málem umřel a co teprve, když jeho tělo na druh léčby špatně reagovalo. Stázi museli několikrát přerušit, aby ho udrželi „na stejné straně řeky“. Ale stejně si tu místnost zapamatoval. Pár křesel, jedna polička s nějakými baňkami a uprostřed na evidentně velmi starém perském koberci ocelová ocelové schránka s jeho tělem. Pak mu to došlo…
„Kurva, tak já sem duch.“
Snažil se zahlédnout nějakou část svého „duchovského“ těla, ale jeho oči narazili na nic, co by se tomu mohlo třeba jen vzdáleně podobat.
„Skvělý, tak já sem duch. Jediná naděje lidstva a ona si klidně chcípne na nějaký debilní kouzlo. Chtěl bych vidět Voldyho, až mě uvidí. Ten se smíchy zblázní.“
Jakmile to dořekl, začal se hystericky smát na celý hrad. To však probudilo ještě jednoho obyvatele pokoje. Remus Lupin, který až doposud klidně klimbal na pohovce v rohu, se teď vyděšeně probral. Hůlku měl bleskurychle připravenou a oháněl se s ní okolo sebe.
„Je tu někdo?“ položil docela debilní otázku.
Harryho ta slova přimrazila k podlaze.
„Jakto, že sem si ho nevšiml?“ zauvažoval.
„Harry?“ nevěřil svým uším Lupin.
„Ty mě slyšíš? Proč taky ne, viď. S duchama si normálně povídáme, tak proč bys mě neměl slyšet.“
„COŽE?“
„Jo... Sem duch.“
„Cože? To nemůže bejt pravda,“ zamítl rezolutně Remus.
Rychle přiběhl ke schránce a podíval se dovnitř. Ona modro-zelená hmota už okolo Harryho neprotékala. Byla nahromaděna okolo těla, které jako by jí pohltilo a doslova svítilo. Světlo pulzovalo v pravidelných intervalech. Hrudník se však téměř nepohyboval. Dech byl velice slabý a pomalý, ale byl.
„Co se děje, Reme?“ přerušil jeho zkoumání Harry.
„Nic, já jenom, že těžko můžeš být duch.“
„Co tím myslíš? Viděl si snad někdy někoho, kdo dokázal opustit svoje tělo?“
„Ne, ale ty prostě být mrtvý nemůžeš. Ne jenom, že evidentně dýcháš,“ ukazujíc na schránku, „Ale navíc tahle tekutina... Ne to není ten správný výraz,“ párkrát lusknul prsty, „Asi by se to dalo nazvat hmota, protože já bych to radši nějak dlouběji nezařazoval. Takže ta hmota je vymyšlena tak, aby reagovala s tvým tělem. Pokud by se tvůj stav zhoršoval, začne proudit rychleji. Naopak, pokud by ses uzdravoval, tak by zpomalila, ale nezastaví se. To by se stalo jedině, kdybys byl mrtvý. Ale to, co se děje teď… vůbec netuším, co s tím je. A za druhé, pokud bys byl duch, tak bych tě musel vidět a to, ať dělám, co dělám, nevidím.“
„Takže ty my chceš říct, že sem živej?“
„Tak nějak. Nevím, co se s tebou stalo, ale důležité je, že si na naší straně řeky.“
„Fuj,“ oddych si Harry, „Já už se smířil s tím, že Voldyho bude muset zastavit někdo jinej.“
„To by šlo asi těžko.“
„Já vím, ale už mě takový myšlenky napadly.“
„Ani se ti nedivím. Já se najednou probrat mimo tělo, tak bych se taky cítil stejně. Řekni mi ale jednu věc…“
„Pokud nebudeš chtít slyšet nějaký pikantnosti z mýho života, tak se klidně ptej,“ pokusil se odlehčit napjatou atmosféru mladík.
„Teď zrovna ne, o tom možná později. Mě by spíš zajímalo, jak je možné, že se stalo to, co se stalo.“
„Tak to nejsi sám. Měl sem prostě sen o Voldemortovi a…“
„Počkej, sen o Voldemortovi?“
„Jo.“
„Počkej. A to říkáš jenom tak?“
„Kdybys mě, Reme, nechal domluvit…“
„Tak mluv.“
„Díky.“
„Nemáš zač,“ usmál se Lupin.
„Ježiš, ty seš ale hodnej,“ řekl Harry ironicky, „Dobře. Nedozvěděl sem se, kde má svoje sídlo schovaný, ale zaslechl sem něco hodně děsivýho.“
„A to…“
„Kdybys mě pořád nepřerušoval, tak by ses to dozvěděl.“
„Dobře, dobře... Už jsem potichu,“ začal se na oko krčit Remus, „ Jenom sem pokouším tě trochu…“
„Kurva, Reme, chtěj napadnout Doupě,“ zařval na celý pokoj Harry.
„Cos to říkal?“
„Že Voldemort chce zaútočit na Doupě.“
„Kdy?“
„Za deset dní.“
„Musíme rychle dát vědět ministerstvu, musíme zmobilizovat zbytek Řádu…“
„Uklidni se. Pokud bys teď udělala tyhle opatření, tak se s tebou vsadím, že žádnej útok nebude.“
„Ty snad chceš, aby zaútočili?“ vyhrkl Remus.
„Bude lepší, když opravdu na Doupě zaútočí, ale nesmí tam bejt nikdo jinej než bystrozorové a Řád. Nemoh bych dopustit, aby se něco stalo ostatním. Protože, pokud opravdu Voldemort dodrží svůj plán, tak bychom měli v hrsti jeho nejlepší Smrtijedy a to myslím, že stojí za trochu rizika.“
„Takže ty říkáš za deset dní?“ ujistil se Lupin.
„Přesně tak,“ přitakal Harry, „Rozhodni se sám. Buď to riziko podstoupíte nebo ne. Já sem ti na to svůj názor řekl a myslím, že je to jediná správná možnost.“
„Možná. Pokud se ale někomu něco stane…“
„Nesmí. A už vůbec nesmíte dopustit, aby byl někdo zajat. Těžko by vysvětloval, že o tom plánu neměl sebemenší tušení a že se tam půlka bystrozorů z celý anglie ocitla jenom tak náhodou, aby dohlíželi na Fénixův řád, kterej si tam šel zahrát partičku pokru.“
„To asi ne.“
„Ne asi, ale určitě. Pokud tam budete chtít bojovat, tak…“
Náhle místností otřásl ohlušující řev, který byl vystřídán zeleno-modrou září, vycházející ze stáze. Ona hmota se začala pohybovat rychleji a čím byl její tok rychlejší, tak světlo obklopující Harryho tělo bylo slabší a slabší. Za několik okamžiků světlo zmizelo a zeleno-modrá hmota nabrala svou původní rychlost.
„To, proč si sem byl poslán, jsi splnil. Nyní je čas se vrátit,“ uslyšel ještě Harry ženský hlas, než ztratil vědomí.
„Harry?“ zkusil Remus.
„Harry, slyšíš mě?“ opakoval své volání.
V Komnatě nevyšší potřeby bylo však absolutní ticho.

Dny plynuly v poměrně ponurém odrazu dnů minulých. Hermiona byla pořád více a více zasmušilá a téměř nevycházela ze svého pokoje. Ginny se neustále uhryzávala myšlenkou, že něco není v pořádku a Ron… ten přes jistou „natvrdlost“, snad ani stav obou dívek nevnímal. Většinu dne trávil na koštěti a snažil se vymyslet nějaké nové finty a zákroky proti svým budoucím protihráčům. Dalo by se říct, že všechno ubýhalo ve starých kolejích. Ovšem opak byl pravdou. V momentě, když „děti“ zamhouřili oči a razili si cestu do nekonečné říše fantazie a snů, se po domě neslyšně pohybovali ti nejlepší bystrozoři a kouzelníci, co jen na straně dobra zbyli a zabezpečovali dům všelijakými kouzli, detektory černé magie, neustále zdokonalovali celkovou ochranu domu a také vytvořili protipřemisťovací bariéru až k hranicím pozemků. Den útoku se nemilosrdně blížil. Hermiona se po sedmi dnech od Harryho spojení odvážila ke kroku, který měla udělat možná už dávno. Hned po výtečném obědě paní Weasleyové, se vydala do pokoje, kde vzala ze stolu hůlku, snad z lehkého strachu co by se mohlo stát, a čekala dokud se Ginny nevrátí „ k sobě“. Jelikož ale zrzka trávila u jídla nejvíce času ze všech, tak se jí to čekání docela protáhlo. Nervózně popocházela po pokoji, chvíli seděla, chvíli ležela na posteli a chvíli se dívala z okna. Vysvobození přišlo asi po půl hodině, když zaslechla bouchnutí dveří z vedlejšího pokoje. Ron byl se svým otcem na ministerstvu. Bylo to od Řádu troufalé, nechávat dvě dívky bez jakéhokoliv dohledu. Ne snad ve strachu, že by mohli něco udělat, ale spíš ve strachu, že by něco mohlo být uděláno jim a to jen na pár hodin, kdy byla paní Weasleyová nakupovat nějaké věci na Příčné ulici. Vybrala si právě tento okamžik, kdy byly v celém domě samy, aby je snad někdo nevyrušil uprostřed rozhovoru. Několik sekund se rozdýchávala, než udělala první roztřesený krok. S každým dalším získávala o trochu více klidu a sebejistoty. Když brala za kliku svých dveří, párkrát se zhluboka nadechla a pak se sklopenou hlavou vstoupila ho jámy lvové. Udělala několik potřebných kroků nutných k překonání, pro ní, tak velké vzádelnosti mezi dveřmi svými a do Ginnina a Ronova pokoje. Když klepala na dveře, v každičký kousek jejího těla doufala, aby Ginny byla v pokoji sama a aby ji nepřivítala nějakou kletbičkou.
„Dále,“ ozvalo se velice zkroušeným hlasem, který zrzku v několika posledích dnech tak charakterizoval.
Hermiona tedy neváhala a vstoupila.
Jakmile ji zlehka ozářila svíčka, stojící jako jediný zdroj světla na nočním stolku, spatřila poměrně šokujicí obraz. Buď to bylo tím, že se při jídle nedokázala Ginny podívat do obličeje, nebo to bylo tím, že byla neustále myšlenkami ve svém pokoji a přemýšlela nad zprovozněním svého cíle. Každopádně když se podívala zrzku, málem jí spadla čelist. Kdysi krásná a všemi chlapci obletovaná dívka, dnes seděla na okně, zakrytém černou látkou tak, aby ani jediný sluneční paprsek nedopadal do pokoje a ani v nejmenším se svému dřívějšímu obrazu nepodobala. Vlasy, o které se vždy starala jako o oko v hlavě a které byly její chloubou, jí padaly do obličeje a evidentně nějakou tu dobu neviděly hřeben nebo kartáč. Kruhy pod očima byly jasně znatelné i při tomto špatném světle a její pohublá postava… Někoho v tak dezolátním stavu ještě neviděla. I Sirius vypadal lépe, když ho poprvé potkala.
„Co tu děláš,“ zeptala se Ginny nevýrazně.
„Chtěla bych si promluvit,“ zareagovala hned Hermiona.
„O čem bychom si my dvě mohli promluvit?“
„Já myslím, že je to docela jasný, ne?“
„Ne.“
„Tak začnu já. Jak se máš? Proč si tu celou tu dobu tak zalezlá? A tak dále,“ vybalila hned Hermiona.
„No dobře. Mám se na hovno a sem tu zalezlá, protože mi moje nejlepší kamarádka téměř zabila mýho kluka. Nic víc, nic míň,“ přiznala barvu Ginny.
„A znám jí?“ zkoušela hrát psychologickou hru Hermiona.
Zrzka se na ní udiveně podívala, ale pak se jí na obličeji rozlil odzbrojující výraz: „ Já myslím, že jo.“
„Vážně? A mohla bys mi ji nějak popsat?“
„No je moc hezká, tedy aspoň se to o ní říká, má delší světle hnědý vlasy, zvláštní lesk a moc v očích, kterou by dokázala dostat na kolena kohokoliv. Je hodně chytrá, ale na můj vkus je až moc velká šprtka. Podle mě svoje vědomosti získala pouze dlouhým vysedáváním nad nejrůznějšíma knihama. To je asi její největší zábava. A představ si, že taky chodí do Nebelvíru.“
„Asi vím o kom mluvíš,“ přitakala Hermiona, „Ale ty oči ke mně nějak nejdou. O žádný, jak ty říkáš, moci nevím.“
„Pamatuješ si, když začal Ron chodit s Levandulí?“
„Jo.“
„Ty sis toho asi nevšimla, ale když ses náhodou podívala na nějakýho kluka, tak Ron byl absolutně vzteky bez sebe. To samý, když ses bavila jenom s Harrym. Bratříček měl co dělat, aby mu jednu nevrazil…“
„Co to má ale společnýho s tou mocí?“
„Nemyslela sem to jako nějakou magickou moc, ale spíš jako vnitří sílu a šarm.“
„Aha… a já myslela, že Rona nějak ovládám,“ usmála se Hermiona.
„To ne, ale někdy to bylo docela zábavný. Ty si nic netušila a docela v pohodě ste se bavili s Harrym třeba o úkolu pro Snapea a chudáček Ronánek se nám schovával za novinama, jako malej kluk, a dusil v sobě stoupající vztek. Prostě nádhera,“ připomněla si Ginny.
„Tak toho sem si nikdy nevšimla.“
„Ani se ti nedivím. A to nebyl jenom Ronův případ. Myslím, že kluci z naší koleje jsou docela moulové, až teda na nějaký výjimky.“
„Počkej, jak to myslíš s těma moulama. Myslím, že právě máme kluky docela v pohodě.“
„Jo, sou v pohodě. Ale jenom na něco,“ oznámila zrzka, „Já sem spíš myslela, že se nedokážou vyjádřit. Než mi Dean řekl, že se mnou chce chodit, tak mu to trvalo tak dva měsíce. Ale nemusíme chodit tak daleko. Třeba než to Harrymu došlo, tak muselo uběhnout skoro šest let. U Rona to bylo ještě o kousek dýl.“
Hermiona na to nic neřekla, jenom souhlasně pokývala hlavou.
„Určitě si asi nepřišla kvůli tomu, abychom zdrbly chlapce z Nebelvíru.“
„Hmmm… To ne.“
„Tak to vyklop.“
„Já… j… já bych se ti...“ najednou Hermioně docházela slova.
„Hlavně se mi neomlouvej,“ přerušila ji Ginny.
„Jak víš, co sem chtěla udělat?“ vykulila na ni oči Hermiona.
„To nebylo tak těžký uhádnout. Celou dobu se mi vyhejbáš a najednou mi zaťukáš na dveře. Bylo mi to jasný hned, jak si přišla. Viděla sem ti to na očích.“
„V tom případě budu mít ulehčenou práci.“
„Ne. Nebudeš.“
„Jak to?“ vyhrkla Hermiona, ale koutky úst jí lehce cukaly.
„Protože bys sem nemusela vůbec chodit. A hlavně, já sem od tebe ještě nic neslyšela, takže…“
„Takže co?“
„Takže čekám,“ zasmála se Ginny.
To Hermionu dost potěšilo. Bylo to už pár dní, co tuto grymasu u ní viděla naposledy. A přitom k ní tolik patřila. Ve škole se vždy usmívala a i v těch nejtěžších dnech hledala něco pozitivního a něco, čemu se stálo od srdce zasmát. A byla ráda, že to byla právě ona, kdo ji tomu naučil znovu. Chvíli si vychutnávala ten její krásný úsměv, než…
„Haló. Je tam někdo?“ vrátila ji zase zpět Ginny.
„Jenom sem se trochhu zapomněla.“
„To sem poznala.“
„Tak... Kde sme to zkončili?“
„Někde u toho, že ses mi chtěla omluvit,“ zopakovala zrzka.
„Aha… dobře. Tak… chtěla bych se ti… ježiš, tohle zní strašně,“ zkritizovala si svůj výkon Hermiona.
„ Tak třeba řekni. Ginny moc se omlouvám a takový ty věci.“
„Ginny moc se omlouvám a takový ty věci.“
„Tak doslova sem to zrovna nemyslela, ale já to nemůžu přijmout.“
„Cože?“
„No já totiž nejsem člověk, kterýmu by ses měla omlouvat. To by měl bejt spíš Harry. Já určitě ne.“
„Proč sem ti to tedy měla říkat?“ soptila Hermiona.
„Protože si sem kvůli tomu přeci šla, ne?“
„Šla, ale…“
„Žádný ale. Myslím, že o tomhle by sis měla vážně promluvit s Harrym. A když sme u toho omlouvání, to spíš já bych se ti měla omluvit.“
„Ty?“
„Jo já.“
„Ty se mi nemáš za co omlouvat.“
„Ale mám. Chovala sem se hrozně.“
„Ne. Tys na to měla právo. Měla si právo se chovat tak, jak ses chovala.“
„Neměla. Já… já vím, že to, co se stalo, si neudělala schválně. Jenom mi to v tu chvíli nechtělo dojít. A hlavně bych se ti chtěla omluvit za ten incident v kuchyni,“ sypala si na hlavu popel Ginny.
„A k jakýmu myslíš?“ hrála blbou Hermiona.
„Vracíš mi to. To se dalo čekat. Já myslela to, co sme s Elizabeth řekly a hlavně udělaly.“
„Jo... Ty myslíš můj letecký den?“
„Letecký den?“
„To neřeš. Prostě to, jak jsem vám málem zdemolovala celou kuchyni.“
„Zrovna tenhle incident myslím. Asi se budu opakovat, ale strašně toho lituju.“
„Tohle si ještě neřekla,“ opravila ji Hermiona s úsměvem.
„Děkuju. Ale tady nejde o to, jestli sem to řekla teď poprvé nebo ne. Tady jde o to, že toho lituju. A hlavně mi neříkej, že sem na to měla právo.“
„To jsem opravdu říct nechtěla. Já… asi bych se v tvojí kůži chovala stejně. Já jenom chci, aby z nás byly zase kamarádky.“
„A to nejsme?“ zajímala se Ginny.
„Jsme... Ale v poslední době naše přátelství bylo na bodu mrazu.“
„Tak co ho trošku ohřát?“
„Ráda bych.“
„Tak budiž,“ oznámila zrzka a ihned se vrhla pod postel.
„Co tam, pane bože, hledáš?“
„Počkej chvíli.“
Po několika okamžicích se zvedla a v ruce držela láhev s velice výstižnou etiketou.
„Ty tu máš Ohnivou whisky?“ vykulila na ni oči spolužačka.
„Jo.“
„Kdes ji vzala?“
„Když máš takový bratry jako já, tak se od nich hodně naučíš. A to i co se obstarávání alkoholu týče.“
„A proč jí vytahuješ teď?“
„Proč asi,“ konstatovala Ginny a z nočního stolku vytáhla dvě velice malé skleničky.
Do každé z nich lehce nalila, přičemž si jednu nechala a druhou podala dívce vedle sebe.
„Tak na naše obnovené přátelství,“ řekla významně a pozvedla sklínku.
„Ale já…“
„Hele... Na Harryho oslavě si jí pila taky a teď bys chtěla hrát moralistku?“
„To ne, ale já skoro nepiju.“
„Tak teď si se mnou prostě jednou dáš. A nechci slyšet žádný výmluvy,“ dodala, když uviděla, jak se na to Hermiona tváří.
„Neboj... To tě neukousne.“
„Tak s pánem bohem do toho,“ ustoupila Hermiona, i když vnitřně se na tu lahodnou tekutinu tešila.
Ginny tedy ta slova o obnoveném přátelství řekla znovu. Obsah skleničky v nich zmizel během zlomku vteřiny.
„Tomu se říká kvalita,“ konstatovala znalecky zrzka.
„Hmmm…“ přitakala Hermiona a zahleděla se na dno sklínky, „Mohla bych se tě na něco zeptat?“
„Na cokoliv, pokud nebudeš chtít vědět, co s Harrym děláme, když máme tu vzácnou chvilku samoty.“
„Neříkám, že by mě to nezajímalo…“
„Zajímat může, ale já ti to nebudu říkat,“ zamítla rezolutně Ginny.
„Opravdu ne?“
„Ne.“
„Ani když udělám psí oči a budu se moc smutně koukat?“
„Klidně to zkus, ale moc platný ti to nebude.“
„Dobře, tak zase nic, no.“
„Na tohle ses ale asi zeptat nechtěla, co?“
„To ne. Měla sem na mysli něco trochu jiného. Proč máš tady takovou tmu? Svítí ti tu jenom jedna svíčka, přes okna máš nějaký kouzlo a ty sama vypadáš, že tu sedíš už několik dní. Chápu, že po tom, co se stalo Harrymu, ti není zrovna dvakrát do zpěvu, ale měla bys o sebe tak trochu dbát. Chceš snad, aby, až se probudí, tě viděl v takovým stavu?“
„Nechci, al…“
„Tak vidíš. Ty teď půjdeš se sebou něco udělat a já na tebe zatím počkám venku. Jak tak koukám, tak budeš muset chytit nějakou barvu.“
„Vždyť…“
„Žádný odmluvání,“ usmála se Hermiona, „Vypadáš, neber si to osobně, ale nemáš vůbec zdravou barvu. Jestli budeš tímto tempem pokračovat, tak ti Harry zběhne ke konkurenci.“
„To bych ho asi vlastnoručně zaškrtila,“ poznamenala Ginny.
„Tak hybaj do koupelny, ať nic takovýho nemusíš dělat.“
„Rozkaz generále,“ zakončila zrzka a s daleko veselejším výrazem vylétla z pokoje.
Jakmile zavřela dveře, svalila se Hermiona na jednu ze dvou postelí a nechala své myšlenky ubýhat poměrně konkrétním směrem. Přemýšlela nad tím, co se právě stalo. Těžko mohla uvěřit tomu, jak se k ní Ginny zachovala. Nemohla uvěřit tomu, že ji nevyhodila mezi dveřmi. Nemohla uvěřit tomu, že nepřijmula její omluvu a že naopak ona se omlouvala za svoje chování, které mimochodem nebylo dvakrát vybíravé, ale každopádně na něj měla tak nějak právo. Myslela, že jejich přátelství bylo udusáno pod koli předsudků z jednuho omylu, ale naštěstí pravda byla zcela rozdílná. Dokázala na Ginnině, poslední dobou kamenné a ledové tváři, vykouzlit jednu z věcí, kvůli které se do ní Harry zamiloval. A to byl její krásný a kouzelně odzbrojující úsměv, který dokázal zahřát a taky to udělal. Jakmile jej spatřila, rozlil se jí po celém těle neuvěřitelně spokojený pocit, který by se snad dal přirovnat k… ( ale to sem teď nepatří ). Díky tomu jedinému úsměvu poznala, že je čas položit základní kámen k jejich novému přátelství. Když si všechny myšlenky urovnala, ještě snad trochu omámená tím, dalo by se říct, lehkým, ale nečekaným úspěchem, zamířila do svého pokoje, kde z kufru vyhrabala sluneční brýle a zamířila na zahradu, aby mohla dostát danému slovu. Ginny zřejmě naštěstí byla pořád v koupelně, a tak se svlékla do spodního prádla, lehla do trávy, nasadila brýle a zavřela oči. Nechala sluneční paprsky přirozeně dopadat na její lehce opálenou kůži a na srpen dosti vysoké teploty jí pomalu ale jistě ukolébávaly ke spánku. Neusnula však.
Těsně před vstoupením do říše snů, ji vyrušil dívčí hlas: „Tak co na mě říkáš teď?“
Hermiona tedy nedobrovolně otevřela oči a natočila hlavu směrem, kde myslela, že stojí příchozí. Místo očekávané kamarádky se jí ale před očima objevila hůlka, mířící jí přímo na srdce.

„Co to zase bylo?“ položil řecnickou otázku Harry a držel se za hlavu.
Docela dlouho rozmrkával ten náhlý příval slunečních paprsků, který se mu dostal do očí a na chvíli ho oslepil. Když už si oči přivykly na náhlý příval světla, náhle se na obloze začala stahovat mračna, která zastavila přísun světla a jakmile byl světelný kotouč zakryt, strhla se obrovská bouřka. Harry se musel opřít o kmen stromu, aby ustál to, co se mu naskytlo před očima. Skupina zhruba dvaceti Smrtijedů a minimálně stejného počtu inferni stály okolo Hermiony, která byla evidentně v jejich moci.
„Tak nahoru,“ vyzvala ji majitelka hlasu, který se teď už tak mladý nezdál.
„Co tu děláte?“ zeptala se lehce vyděšená Hermiona a pokusila se na sebe obléct věci, které leželi několik kroků od ní.
„Tak to ať tě ani nenapadne,“ vyzval ji jeden ze Smrtijedů.
Jeho hlas jí byl dost povědomý, ale nedokázala ho správně zařadit.
„Co tu chcete?“ pokusila se hrát o čas dívka, jelikož majitelka domu se měla vrátit během několika minut.
„Co bychom tu asi mohli chtít? Ty to rozhodně nejsi děvenko.“
„Proč tu s ní ztrácíme čas, Bello? Měli bychom udělat to, proč tu jsme a zmizet dřív, než sem dorazí lidi z ministerstva,“ vložil se do toho další Smrtijed s ledovým tónem v hlase.
„Klid, Lucie, snad by ses nebál pár bystrozorů a toho jejich Řádu?“
„Já z nich strach nemám, ale jestli tam opravdu je, tak ho chci chytit co nejdřív. Mám s ním totiž ještě nějaké nevyřízené účty.“
„Nevyřízené účty teď musí stranou, Lucie. Pán nám dal za úkol Pottera přivést v celku a hlavně živého a jestli se nám to kvůli tobě nepovede, tak si mě nepřej.“
„Ty si dovoluješ vyhrožovat MĚ?“
„Nevyhružuji, jenom ti říkám, jak by to taky eventuelně mohlo skončit.“
Hermiona se během jejich malé hádky pokusila nenápadně obléct a dostat se do tak nějakého bezpečí, ale štěstí zřejmě nestálo na její straně.
„Podívejte se na ní,“ křikl jeden ze Smrtijedů, „Tak ona by nám chtěla utéct.“
Ihned poté se na ní obrátily všechny hůlky.
„Myslím, že by potřebovala trošku vychovat,“ konstatovala Belatrix.
„Taky si myslím,“ přitakal Lucius.
Popadl Hermionu za loket a hodil ji ostatním zakuklencům jako smečce vlků.
Jelikož již na sobě měla všechno svoje oblečení, tak chvíli trvalo, než se všetečné ruce na její tělo dostaly, ale po prvním doteku následovala facka prvnímu opovážlivci.
„A dokonce by se chtěla i prát.“
Hned potom následovala krutá bolest způsobena, čím jiným, než mučící kletbou. Hned poté se chudinka Hermionka začala kroutit v křečích a dosti rozbahněné zemi.
„Rumpo desmos,“ křikl Harry, míříc na jednoho ze zakuklenců.
Jako obvykle se nic nestalo. Vlastně stalo... Kouzlo se chovalo tak jak mělo, ale v momentě, kdy mělo zasáhnout cíl, jim jen bezmocně prolétlo.
Kouzlo seslané na Hermionu po pár okamžicích pominulo, ale bylo vystřídáno stejným, ovšem s tím rozdílem, že tentokrát ho seslal jiný Smrtijed. Malfoy s Lestrangovou a inferni stáli opodál a do „kolektivní zábavy“ se moc nezapojovali.
„Co se tady…“ přiřítila se na zahradu Ginny ještě se mokrými vlasy, ale uprostřed věty ztratila řeč.
„Nechte ji být,“ křikla na Malfoye míříc na něj hůlkou.
Než však stačila vyřknout nějakou formuli, letěla na ní dvě odzbrojovací kouzla. Jedno bravurně vykryla, avšak druhé ji zasáhlo plnou silou. Ihned poté pocítila silnou bolest, procházející celým jejím mladým tělem. Zhroutila se na studenou zemi, která byla nasáklá náhlým přívalem děšťivého počasí, začala se kroutit pod starou známou kletbou Cruciatus a v bolestných výkřicích Hermioně zdatně sekundovala. To už bylo na Harryho moc. Jako by snad zapomněl, jak dopadlo jeho minulé kouzlo, pálil po smrtijedech celý svůj arzenál smrtících kleteb. Všechny ale prolétly své cíle a zmizely někde v dáli. Poté se okolo něj rozlila namodralá záře a svět se mu začal ztrácet před očima, poslední, co viděl bylo, jak se inferni sklánějí na ležící zrzkou a…

Pak se objevil opět v té temné místnosti s postavou sedící v křesle.
„Co tu zase, sakra, dělám?“ utrhl se na ní bez jakéhokoliv pozdravu.
„Jsi tu, protože je to potřeba,“ odpověděla mu klidně žena.
„A co je tak podstatnýho. Došlo mi, že ty, řekněme tomu, vize, vyvoláváš ty. Proč mi je tedy ukazuješ?“
„Ukazuju ti jen to, co je potřeba.“
„A co je potřebnýho na tom, že sem viděl mučit Hermionu a Gin.“
„Všechno má své stinné i světlé stránky.“
„To se mnou nemůžeš mluvit normálně?“ došla Harrymu trpělivost, „Řekni mi jenom, jestli je to pravda nebo si se mnou jenom hraješ.“
„Možná si myslíš, že mi to dělá nějaké potěšení, ale opak je pravdou. Nejsem ráda, že tu jenom tak sedím a nemůžu nic dělat. Já musím pouze dodržovat nějaké regule, která platí pro můj svět.“
„To je mi jedno, jestli musíš dodržovat nějaký zákony. Mě zajímá, jestli je to pravda nebo ne?“
„Je to pravda,“ konstatovala posmutněle postava.
„Fajn,“ zakončil Harry a pokusil se přemístit.
„Tady to nejde. Mužeš odejít pouze tehdy, až já budu chtít.“
„Tak mě pusťte, musím dát vědět Removi, jenom tedy doufám, že mě bude hlídat.“
„Nejdřív ti ale musím říct jednu důležitou věc…“
„Tu si strč do… prostě mě to nezajímá. Chci abys mě hned…“
„Ty si to prostě poslechneš. Jinak se odsud nedostaneš.“
„A to vám…“
Než stačil domluvit, proměnilo se jeho tělo v ohnivý oblak a zmizelo.

V Komnatě nejvyšší potřeby bylo absolutní ticho. Šlo slyšet tikání hodin i všepřítomné ticho, které bylo jakoby zažrané do zdí a všeho kolem. Tento na první poled harmonický obraz byl jen trošku narušováno divným šuměním vody, které však nemělo zdroje. Ovšem jen na první pohled. Pokud byste se přiblížili ke stázi, v níž se nacházel Chlapec, který přežil, rozhodně by se to tvrdit nedalo. Ona hmota, která měla zajistit jeho léčení se pohybovala velikou rychlostí a neustále zrychlovala. V jednu chvíli se celá místnost začala třást, samotná „ocelová rakev“ jakoby levitovala a chvěla se. Po několika desítkách sekund vše přestalo. Otřesy ustaly, „rakev“ se vrátila na podlahu a zdálo se, že se nic nestalo. Tak to vydrželo jen pár sekund, po kterých celou Komnatou nejvyšší potřeby se rozezněla ohlušující rána. Ihned poté se zvedl oblak mlhy, která začala rotovat kolem jejího středu, během vteřiny mnoho násobně zvětšila svůj objem, čímž zaplnila celou místnost, následně se však vypařila. Po celé místnosti byly rozprostřeny kusy ocelových plátů a uprostřed… uprostřed stál Chlapec, který přežil. Jeho jizvy budily dojem rozporcovaného zvířete, ale to byla jen povrchová zranění. Jakmile udělal první krok, do kterého vynaložil všechnu svou energii, lehce se zapotácel, ale ustál.
„Co to sakra bylo? – Zkus třikrát hádat. – Ty to snad víš? – Ne. – Tak vidíš. Sme na tom docela stejně. – Ani bych neřek. – A může se s mnou tvoje vševědoucí já podělit o svojí teorii. – Já myslím, že je to poměrně jednoduchý. Pokud si dobře pamatuju, tak si od tam tý, no říkejme jí třeba osoba, tak od tamtý osoby zmizel poměrně náhle a bez rozloučení…- A ty podle toho usuzuješ, že tohle měl bejt pokus mě zabít? – Tos řek ty. Já sem měl namysli něco jinýho a to, že se ti muselo podařit utéct nějakým jiným způsobem. – A jako jakým. Vždyť se odtamtud nešlo přemisťovat. Těžko bych to mohl nějak prolomit, aniž bych věděl jak. – Já myslel spíš nějaký nedobrovolný přemístění. Něco jako záchrana na poslední chvíli. O všech schopnostech z Talentu ani nevíš. – Takže ty chceš říct, že to mohla bejt další moje schopnost? Umět se přemisťovat tak, kde to normálně nejde? – Já nevím. Možný to je, proč se to ale projevilo až teď? Přeci, když ses přemisťoval předtím, tak se nic takovýho nestalo. – Tím jako ten ohnivej efekt? – Jo. Nikdy sem u tebe neviděl nic podobnýho. – To ani já ne. A co potom, co se stalo tady. – Tak to je úplně nad moje chápání. – Nad moje taky, jedině snad… - Hej, chlape. Hezky se mi s tou kecá, ale neměl si na starosti náhodou trochu jiný věci? – A to? – No co třeba to, co se teď děje u Doupěte. – A sakra. – Správně. A sakra. Tak se koukej sebrat a hurá na ně. – A to tam mám jít jako takhle?- Ježiš ty si dutej. Tohle je Komnata nejvyšší potřeby, tak si něco přej a třeba ti to splní.“
První padl Harrymu zrak na stolek jen pár kroků vedle něj. Na mramorové desce tam volně ležela jeho stará známá hůlka. Oči se mu rozzářily štěstím a na zjizvené tváři se rozlil lehký úšklebek. Jemně jí sevřel v prstech a ihned pocítil, jak mu energie pulzuje celým tělem.
„Tak to bychom měli, teď ještě něco na sebe. Přeci tam nepůjdu takhle.“
Jakmile to dořekl, objevil se před ním černý plášť a kalhoty stejné barvy. Světe div se, padlo mu to jak ulité.
„A teď ještě poslat zprávu Removi. Díky bohu, že tu zrovna nebyl. Těžko bych si to odpustil.“
Rozhlížel se kolem sebe a hledal něco, co by mohlo zajistit rychlou dopravu jeho zprávy ostatním členům Řádu. Nemusel hledat moc dlouho, protože z trosek nábytku se nenašlo nic, ale trn z paty mu vytrhl nádherný zpěv, který se rozlil všude kolem. Přesně za zády se mu vznášel fénix bývalého ředitele Bradavic. Jemně ho ťukl do hlavy na znamení, že tu není sám. Harry se hned otočil a málem mu vypadly oči.
„Fawkesi?“
Fénix jen souhlasně kývnul hlavou.
„Něco bych o tebe potřeboval. Bude třeba, abys doručil zprávu Removi. Musí zmobilizovat Řád,“ vysvětloval Harry a marně se pokoušel najít něco, co by se dalo použít jako pergamen a brk s inkoustem.
Fawkes však jenom jemně zakroutil hlavou, otevřel zobák a vydal ze sebe tak vysoký tón, že si musel Harry zakrýt uši, protože to bylo k nevydržení. Neštěstí to byla jen chvíle, po které se fénix roztočil a zmizel.
„A tohle jako mělo znamenat, co?“ ulevil si, „No dobře, když mi nechceš pomoct, tak nemusíš. Já je tam klidně zachráním sám. Levou zadní. Jenom přijít na to, jak se tam dostat.“
Jakmile to dořekl, celý svět se s ním zatočil a on byl protahován skrz úzkou trubku někam. Když přemístění skončilo, ocitl se v kuchyni Doupěte. Než mohl začít uvažovat nad tím, jak to bylo možné, dokonale ho probral dívčí křik vycházejicí ze zahrady. Hned se vydal směrem, kde byla „zábava“ evidentně už rozjetá.
„To by stačilo,“ křikl Harry, když se dostal na zahradu.
„Á konečně se náš Potter odvážil přijít mezi nás,“ neodpustil si uštěpačnou poznámku Malfoy, „Jestli budete chtít, tak se klidně můžete přidat.“
„Jak si přeješ, Lucie.“
A následně se „frontám skupiny Judas Priest“ začal kroutit pod návalem křeče. To už však na Harryho letěly paprsky od všech přítomných Smrtijedů. Tentokrát mezi nimi nebyla žádná vraždící kletba, ale Cruciatu tam bylo požehnaně. Ten jen ležérně vykouzlil svůj „dokonalý“ štít a s úsměvem na rtu čekal. To ovšem byla chyba lávky. Jelikož Harry nebyl v plné síle, tak štít pohltil větší část kouzel,. Ta ostatní jej prolomila a odhodila našeho hrdinu o pěkných pár metrů dozadu. Následně si Malfoy přivolal Harryho hůlku, takže tam teď ležel beze zbraně.
„Crucio,“ seslal blonďák na nebohého chlapce.
Ten se sice pokoušel bolest potlačit, ale nešlo to tak dobře jako minule. Párkrát mu mezi pevně sevřenými rty uniklo lehké zasténání, které vždy Malfoye velmi potěšilo, stejně tak i Hermionino a Ginnino naříkání.
„Tak co teď Pottere. Pořád jste tak drsnej. Jak tak koukám, tak ne,“ s každým slovem se k Harrymu pomalu ale jistě přibližoval, „Já vidím jenom namyšleného chlapce z nečisté krve. Takového, který si myslí, že dokáže čelit Pánovi zla. Jak by to mohl ale dokázat, když nedokáže vzdorovat ani mě.“
Mladý Potter ztěžka oddychoval po účincích kleteb, která se nepromíjí. Když se Malfoy dostal až k němu, nejdříve se ho lekl, ale pak se mu zrodil v hlavě poměrně riskantní plán.
„Ty vole, seš si vědomej toho, že ti to nemusí vyjít? – Sem. – A přesto to chceš udělat? – Mám snad jinou možnost? – Tak se mi líbíš.“
„Lucie, ty nejsi schopnej ani Voldymu pořádně políbit lem hábitu, natož abys mi mohl předvést něco, co sem ještě neviděl,“ začal svou nebezpečnou hru Harry.
„Víš, Pottere, někdy si říkám, proč bych se měl zahazovat s tebou, když ty stejně uděláš, co budu chtít?“ vypustil Malfoy obligátní vykání.
„A můžeš mi říct, jak to chceš udělat?“
„Jednoduše,“ oznámil otec našeho milého Draca a pokynul smrtijedům, „Jestli s námi nepůjdeš, tak ti můžu zaručit, že už se s touhle mudlovskou šmejdkou neuvidíš.“
Na to všichni zakuklenci nasměrovali Hermioně hůlky na krk.
„To neuděláš ani ty, Malfoyi. Si sice prachant a hajzl, ale na tohle nemáš.“
„Podceňuješ mě, Pottere.“
„Ani bych neřekl.“
„Proč si tedy myslíš, že bych to neudělal?“
„Protože bys dal všechno bohatství svýho rodu za to, abys nás mohl zabít osobně. Určitě by sis tu radost nenechal zkazit bandou tupců, jako je tohle.“
„Ještě nevíte s kým máte tu čest, Pottere,“ vybublal jeden ze Smrtijedů.
„Cože? To se mi snad jenom zdá?“ nevěřil svým uším Harry.
On, narozdíl od Hermiony, ten hlas okamžitě poznal. Jak by taky ne, když to byl člověk, který mu z pátého ročníku udělal peklo.
„Věděl sem, Popletale, že si idiot, ale to, že si slaboch, sem si nemyslel.“
„Jak si opovažujete mi tykat?“
„A jak ty si opovažuješ na ní mířit?“
„Jste buď absolutně slepý nebo tak nehorázně namyšlený a arogantní. Myslíte, že proti nám máte šanci? Jenom se podívejte kolem sebe. Stačilo by jediné slovo a vy i s těmi vašimi přítelkyněmi můžete být během zlomku vteřiny mrtví.“
„To ste celý vi, myslím jako Smrtijedi. Dokážete někdy něco jinýho, než jenom vyhrožovat, zabíjet mudly a lézt Voldymu až doprde…“
„Tak a teď už toho mám dost,“ křikl Malfoy, „Crucio.“
Harry se pokoušel nějak připravit na příval bolesti, ale nic takového se nestalo. Místo toho se zahradou ozval dvojitý dívčí křik. A toto byl jediný způsob, jak si s ním mohli dělat, co chtěli. Ginny i Hermiona měly to štěstí nebo spíš smůlu, že byli jediné, za které by položil svůj život. Věděl to také celý kouzelnický svět. Byla jen otázka času, kdy se prokáží jeho noční můry a někdo z „druhé strany“ je využije proti němu. A ta chvíle právě nastala. Chvíli se díval na ně, jak se svíjí a křičí pod obrovskými křečemi a bolestmi, které procházely jejich těly, po pár okamžicích ale nastala chvíle, když se už na to dívat nešlo.
„Dost,“ křikl snad na celý svět, „Vyhrál si Lucie.“
„Tak vidíš, že to jde. Teď sem pojď a podej mi ruku,“ vyzval ho Malfoy s úsměvem na rtu.
„Proč bych si měl podávat rukou s takovou nulou jako si ty?“ pokusil se o poslední manévr Harry.
V tu chvíli doběla vytočený Malfoy klečel u Chlapce, který přežil.
„Nepokoušej mě, Pottere. V mých žilách koluje daleko více energie, než v celém tvém rodě, tak si na mě dávej pozor.“
„Na tebe? Dovol mi, abych se zasmál. Tys dneska jed vtipnou kaši, co?“
V tu chvíli jej Malfoy pevně držel za bradu a pravačka sevřená v pěst se mu lehce třásla. To byl okamžik, na který čekal. Přesně v ten okamžik, kdy se v blonďákovi odehrával boj, jestli mu má jednu vrazit, zmobilizoval všechny své síly na zakončení svého plánu. Velice rychle se napřáhl a po mudlovsku mu jednu vrazil. Byl to riskantní tah, ale vyšel. Malfoy po jeho ráně spadl na znak a upustil jak svou, tak i Harryho hůlku.
Ten ji ihned popadl, načrtnul na zem kruh, tak aby zahrnoval oba a křikl: „Maceria“
Hned poté Smrtijedi k našemu „páru“ vyslali všemožná kouzla. Se zdí to však ani nehlo a neohroženě stála dál.
„Pusťte je,“ křikl Harry, míříc Malfoyovi na hrudník, „Pusťte je nebo ho zabiju.“
„Přísahám ti, že až se mi dostaneš do ruky, tak mě budeš prostit o to, abych tě zabil co nejrychleji,“ sýpal Malfoy.
„Drž hubu,“ okřikl ho Harry.
„Omyl, Pottere. Pusť ho ty nebo je zabiju osobně,“ opáčila Bela a na důkaz vytrhla na půl omráčenou Ginny ze spárů inferni, položila jí ruku na rameno, docela silným tlakem jí „pomohla“ na kolena.
„Vyber si. Buď pustíš Lucia, dobrovolně se nám vzdáš a já ti možná zaručím to, že tyhle dvě chudinky nechám jít.“
„Nedělej to, Harry,“ nabádala ho Hermiona, ale dostala za to je jednu pěknou facku.
„My máme času dost, možná ale budeš k přemýšlení potřebovat trochu rozptýlení,“ utrousila Smrtijedka, „Crucio.“
Po zásahu kletbou Ginny jen spadla na zem. Nic nedělala. Nesvíjela se, jako obvykle. Jenom ležela a nepravidelně dýchala. To pro Harryho nebylo moc dvakrát povzbuzující zjištění. Sám by jí hádal tak tři kletby a už by ji asi nikdy neobejmul. Kdyby křičela, kdyby jakkoliv projevila bolest, bylo by mu to milejší než tohle.
„Jak je vidět, tak tahle toho má dost,“ konstatovala Bela, „Tak pro změnu zkusíme druhou. Crucio“
Reakce Hermiony byla daleko zdravější a dalo by se říct, že Harry doufal, aby i taková byla. Její křik mu v porovnání s Ginniným mlčením působil jako rajská hudba. I když to bylo dost hnusný porovnání, bylo pravdivý. Tato „rajská hudba“ trvala jen chvíli, po které byl dívce dán čas na oddech.
„Tak ja ses nám, Potříku, rozhod?“
„O nás se nestarej… Za chvíli sem určitě dorazí někdo z…“
„Nedorazí, ty mudlovská šmejtko. Věř mi, že nedorazí.“
„Určitě o nás vědí, Harry. Na nic nesmíš přistoupit.“
„Jak chceš,“ popadla ji Bela za vlasy a odtáhla přímo před Harryho, „Buď se teď hned vzdáš, nebo poslední co tahle coura uvidí, bude je tvůj nerozhodej výraz ve tváři. Počítám do tří.“
„Nedělej to, Harry.“
„Jedna.“
„Pamatuj, že hlavní je, abys žil ty.“
„Dva.“
„Tak dobře,“ zastavil ji mladý Potter.
„Je zvláštní, že stačí tak málo k tomu, abych tě přesvědčila. Vidíš Lucie, takhle bys měl vyjednávat.“
„Nepokoušej mě, Lestrangová, stačí jediné slovo a…“
„Přesně tak, Lucie. Stačí jediné slovo a Mistr by tě za tohle určitě nepochválil.“
Jamile to dořekla, přelétl Malfoyovi přes obličej, tak vzácný šedivý stín strachu.
„Copak? Že by ses bál toho, co bude až tahle opičárna skončí?“
„Bello, nemůžete si tohle vyřešit někdy jindy?“ zapojil se Harry, „Pokud vím, tak teď obchoduju s tebou.“
„Nepřerušuj nás, Pottere.“
„Vždyť tohle si můžete vyříkat někde jinde. Třeba, až mě přivedete před Voldemorta, ale ne tady. Už sem ti na tvůj návrh kývnul, tak je pusť a já se vám vydám.“
„Ne. Nejdřív se vydáš ty a pak je možná pustím.“
„Dobře, když to chceš takhle.“
Hned poté si přiložil hůlku k hrdlu.
„Harry, co to…“ snažila se něco namítnout Hermiona.
„Myslím, že Voldymu by se moc nelíbilo, kdyby se dozvěděl, že ste nedokázali zabránit tomu, aby se jeho nejhledanější hračka sama zabila. Hádám, že vy všichni byste mě velice rychle následovali.“
„Na to nemáš ani sílu, ani vůli,“ hádala se Bella.
„Tak sleduj.“
„Tak chlape… a teď se modli, ať ti to vyjde. Pokud by ne, tak… - Nemusíš mi říkat, co by následovalo. – To je dobře. Protože evidentně nemáš všech pět pohromadě.“
Harry se zhluboka nadech a křikl: „Avada…“
„Počkej,“ přerušila ho Bela.
„No?“
„Můžete jít,“ poznamenala k Hermioně.
Ta byla ihned u Ginny, která nevypadala vůbec dobře. Pomohla jí na nohy, jednu její ruku si dala kolem krku a doslova jí táhla k domu. Harrymu ten pohled rval srdce. Neměl dobrý pocit z toho, co by s jeho dívkou mohlo být, nikdy v životě nic podobného neviděl. Měla divně šedivou kůži a nejevila vůbec známky toho, že by se mohla probrat. Jedinou útěchou mu bylo, že se jí zvedal hrudník. Sice v nepravidelných intervalech, ale dýchala.
„Tak dělej, Pottere,“ vyzvala ho nabroušeně Lestrangová.
„Budiž.“
Na to zeď zmizela stejně rychle, jak se objevila. Poté Malfoy vyskočil na nohy a s nevyřízenými účty se sápal na Harryho.
„To by stačilo, Lucie,“ zarazila ho uprostřed nápřahu Bella, „Zbabral si to, tak teď se nedělej nic, dokud ti neřeknu.“
„A ty, Pottere, pojď mi odevzdat hůlku.“
Harry tedy neochotně, ale přece udělal pár kroků, které je dělili od osoby, kterou měl sto chutí na místě usmažit nějakou kletbičkou. Místo toho k ní natahoval ruku s hůlkou za úplně jiným úmyslem. V okamžiku, když Lestrangová natahovala ruku po jeho hůlce…